Co je to Body-Mind Unity?
Propojenost těla a mysli
Propojenost těla a mysli znamená, že naše myšlenky, pocity, emoce, přesvědčení nebo postoje (vědomé či nevědomé) ovlivňují naše biologické fungování a náš fyziologický stav a procesy, které se v našem těle odehrávají (včetně těch, které vedou k nemoci). A platí to i naopak. Stav naší nervové soustavy a dalších systémů v těle mají přímý vliv na to, jak se cítíme, co si myslíme, čemu věříme. Výsledkem je složitá provázanost mezi mentálními a fyzickými procesy a stavy, které v konci nelze nazvat jinak než jednotou.
„Tělomysl“ a psychosomatika
Neurovědkyně Candace Pert zavedla už v 90. letech 20. století termín „tělomysl“, jímž tuto jednotu označuje. Dospěla k přesvědčení, že fakticky veškeré choroby jsou psychosomatického původu, nebo mají jednoznačný psychosomatický komponent. Tělo a mysl sice nejsou jedno a totéž, ale není možné je dobře pochopit, pokud je budeme při zkoumání oddělovat.
Vliv prostředí
Mozek, nervový systém, endokrinní a imunitní soustava, všechny orgány našeho těla a všechny naše emocionální a mentální stavy mají společný chemický jazyk a neustále spolu komunikují. Neustále spolu interagují také nervové soustavy jednotlivých lidí a ty reagují na to, co se děje kolem nich. Stejně jako jsou propojeny (tvoří jednotu) naše tělo a mysl, tak jsou propojeny i naše „tělomysli“ s ostatními „tělomyslemi“ a s okolním prostředím, a to po celý náš život, od početí do smrti. A co znamená, že spolu komunikují a interagují? Mimo jiné také to, že se v nich může začít rozvíjet proces, který po letech může vést k nemoci – ať už fyzické či duševní.
Co si myslíme a cítíme, má vliv na tělo
K podobnému závěru jako Candace Pert dospěl i lékař Gabor Maté a mnoho dalších odborníků, vědců. výzkumníků a myslitelů. Bez ohledu na to, jak sofistikovaná je naše mysl, zůstává faktem, že její základní obsah – co si myslíme, v co věříme na vědomé i podvědomé úrovni, co cítíme nebo co nemůžeme cítit – velmi významným způsobem ovlivňuje naše tělo, ať už v dobrém nebo ve špatném, píše Gabor Maté ve svém bestselleru Mýtus normálnosti. A také naopak, to, co prožívá naše tělo už od samého početí, nemůže než ovlivňovat způsob, jakým myslíme, cítíme, vnímáme a jak se chováme.
Je to všechno dokázané
Musíme vědecky dokazovat tisíciletou moudrost
Výše popsané není něčí domněnka, pocit nebo intuice. Poslední dekády byly svědky exploze vědeckých studií, které pomohly vysvětlit, proč mohou mít stavy naší mysli a naše emocionální stavy tak silný vliv na stav našeho zdraví. Výsledky výzkumů v oblasti neurobiologie, psycho-neuro-endokrino-imunologie, epigenetiky, ale i kvantové fyziky a dalších oborů nezvratně dokazují propojenost mysli a těla a zásadní roli okolních vlivů na zdraví a pohodu, vznik nemocí i duševních patologií – jen mainstreamová medicína je zatím z větší části ignoruje. S povzdechem přichází řečnická otázka, proč je nutné moudrost, známou lidským pokolením po tisíciletí, vědecky dokazovat…
Propojení nebo jednota?
Právě psycho-neuro-endokrino-imunologie mapuje dráhy jednoty mysli a těla, zkoumá propojení mezi emocemi a nervovou a imunitní soustavou a vysvětluje, jak stres vyvolává onemocnění. „Dokonce i slovo ‚propojení‘ je tu zavádějící. Pouze entity, které jsou od sebe navzájem oddělené, mohou být propojené, zatímco ve skutečnosti systém ‚tělomysli‘ zná pouze jednotu,“ píše ve své knize Mýtus normálnosti Gabor Maté. V česku mega-populární kniha Tělo sčítá rány, v níž světově proslulý psychiatr a výzkumník Bessel van der Kolk popisuje podstatu vzniku a léčení traumatu, v podstatě není o ničem jiném, než o absolutní neoddělitelnosti těla a mysli.
Mysl ≠ mozek
Není to ale jen Gabor Maté a Bessel van der Kolk, u nás tolik populární a někdy i proklínaní, kdo přinášejí zprávy o stovkách a tisících výzkumů dokazujících propojenost těla a mysli a upozorňují na zaslepenost mainstreamové medicíny. Psychiatr James Gordon z Georgetownské univerzity, který založil centrum pro Mind-Body medicínu, říká: „Je důležité pochopit, že naše mysl není synonymem pro mozek. Mysl sestává z mentálních stavů jako jsou myšlenky, emoce, přesvědčení, postoje, představy. Mozek je hardware, který nám umožňuje tyto mentální stavy prožívat.“
Důkazy, kam se podíváš
S tím by souhlasil i přední neurobiolog a psychiatr Dan Siegel, jehož knihy o vědomí a o interpersonální biologii ovlivňují nejnovější celosvětový diskurz a některé vyšly i v češtině. Možná by jen dodal, že tím hardwarem k prožívání není jen mozek, ale také tělo, a to i tělo celého MyJá (MWe), jak říká živoucímu celku, jehož jsme každý součástí. K jednotě těla a mysli bude mít co říct i neurovědec a psycholog Stephen Porges, autor polyvagální teorie, který bude na našem kongresu Body Mind Unity na jaře 2025 jedním z hlavních hostů. Nový film Source o práci lékaře Joe Dispenzy je vědeckými důkazy o mind body unity prošpikovaný od začátku do konce. „Věda je současným jazykem mysticismu,“ zaznívá v něm a propojuje se tak nejmodernější věda se spiritualitou.
O jednotě a propojenosti z pohledu historie
Oddělení mysli od těla
Vědomí propojenosti těla, mysli a ducha není nic nového, nejde o nové zjištění nebo objev. Takřka každá kultura a tradice ji vnímala, ať už na poli medicínském, společenském či duchovním. A také tak lidské bytosti viděla – jako celek. Někdy v 17. století ale začal západní svět považovat tělo a mysl za dvě oddělené entity a emoce za jakási nehmatatelná nic, která vlastně nejsou moc důležitá. Osvícenství, které oslavovalo racionalitu, mysl ztotožnilo s rozumem a povýšilo je na piedestal a na jediného arbitra poznání, začalo vidět tělo jako jakýsi stroj, plný oddělených, nezávislých a nahraditelných součástí, oddělených od mysli. Jenže velmi inteligentní a sofistikovanou mysl může mít i AI nebo psychopaté vedoucí ostatní lidi do záhuby. Bez emocí prostě nejsme lidé, nemůžeme bez nich myslet a rozhodovat se a bez těla nemohou být emoce prožívány.
Myslím, tedy jsem, nebo CÍTÍM, TEDY JSEM?
Aniž bychom chtěli dobu osvícenství a racionality neprávem obrat o nesporně důležité přínosy pro rozvoj lidského společenství, oddělení těla od mysli, symbolizované Descartesovým proslulým „Myslím, tedy jsem“, nebylo jedním z nich. I ono vedlo k vyhrocenému materialismu a vypjatému individualismu dnešní doby, zabředlému v paradigmatu oddělenosti a soupeření. Descartes (který to určitě nemyslel zle) se dočkal (posmrtně) mnoha zpochybnění tohoto axiomu, o jeho „omylu“ byla napsána kniha a dnes už na sociálních sítích najdete stovky postů, kde je slovíčko Myslím nahrazené slovem Cítím. Bez cítění totiž vývojově není myšlení možné. Nejprve se vyvíjí náš emoční aparát a až dlouho po něm a teprve na jeho základě začne být možné myšlení.
Vědomí a emoce se nezkoumaly
Oddělení mysli a těla bezpochyby umožnilo pokrok na poli chirurgie, farmakologie a mnoha dalších oblastí lékařství i jiných věd. Jenže také zásadně redukovalo vědecké zkoumání lidského emocionálního, duševního a duchovního života, lidského vědomí a také vrozené schopnosti lidských bytostí i společenství uzdravovat se.
Holistická medicína
Ve 20. století se tento přístup pomalinku začal měnit, ale průkopníci jednoty mysli a těla, vědci, kteří se zaobírali i vědomím a duchem, to neměli snadné. Navzdory zmiňovaným výsledkům vědeckých výzkumů je ale dodnes medicína poukazující na nespornou jednotu mysli a těla vnímána okrajově a výzkumy na ní založené mohou být i pro špičkové vědce na nejprestižnějších univerzitách, včetně například Harvardu, ohrožením jejich kariéry. Holistických lékařů je jako šafránu, jsou leckdy vysmívaní a musejí našlapovat opatrně, aby si nerozzlobili „systém“.
Osvěta je pomalá
Na myšlence, že naše tělo a mysl jsou pevně provázány, není tedy nic nového. Pokud ano, pak je to vlastně samo šokující přesvědčení, že někoho napadlo je oddělovat a došlo to tak daleko, jak to vidíme dnes. Ať už jsou to moudří lékaři, jako Gabor Maté nebo Dan Siegel, nebo duchovní autority, na jednom se shodnou – ohledně zdraví, propojenosti a naplňování skutečných lidských potřeb žijeme v době temna. Sice už se neupaluje, ale média, akademické struktury a systém mainstreamové medicíny umí sekat drápkem a ostrakizovat. Ať už oddělenosti těla a mysli věří nebo ne, mlčky se jí stále řídí řada lékařů, i těch, kteří mají ty nejlepší úmysly. Přitom spousta obyčejných lidí na nějaké hlubší, méně vědomé úrovní ví, že co prožívají, co si myslí a jak se cítí, spolu tak nějak souvisí.