Gabor Maté v Lucerně

Dr. Gabor Maté a Tamara Strijack Neufeld mluvili 16. a 17. října 2023 v pražské Lucerně (nejen) o traumatu, zranitelnosti, uzdravování, ale také o rodičovství a potřebách pro zdravý vývoj dětí

„Neuvidíte slona, který by předstíral, že není slon, nebo rozzuřeného tygra, který by předstíral, že není rozzuřený tygr,“ řekl na začátku svého vystoupení na konferenci o rodičovství v pražské Lucerně Gabor Maté. Jen jeden jediný druh se naučil svoji autenticitu potlačovat, nežít se svou skutečnou podstatou a ještě navíc na tom lpí – my lidé. A právě tahle ztráta kontaktu se svým autentickým já, se svojí esencí, je podle Gabora podstatou traumatu.

A neopomněl zdůraznit, že trauma není to, co se nám stalo nebo dělo, ale to, co se stalo uvnitř nás – že jsme uvěřili, že je s námi něco špatně, že jsme se odpojili od svého prožívání, od své esence. Proč? Protože to příliš bolelo a úroveň stresu byla taková, že by ji organismus malého dítěte nezvládnul. Protože tak funguje naše nervová soustava – co udělá, když se cítí ohrožena? Může žádat o pomoc – pláčem, protestem – ale když toto nezabírá, musí nahodit mód útěk/útok nebo zamrznout a odpojit se.

O své vlastní cestě

Gabor vyprávěl jako již tradičně nejen o svém vlastním traumatu a cestě uzdravování, ale i o trampotách ve svém vlastním rodičovství. Třeba jak se mu jedno z jeho tří dětí přišlo svěřit, že by se asi všem ulevilo, kdyby se s manželkou Rae rozvedli – tehdy byl totiž jejich vztah hodně napjatý a děti to samozřejmě vnímaly. Nebo jak před čtyřmi desítkami let přišli s manželkou za psychologem Gordonem Neufeldem s jejich tehdy 8letým synem Danielem, ať jim poradí, co s ním. Gordon si s Danielem chvíli povídal a pak řekl Gaborovi a jeho ženě Rae, že jejich syn je úplně v pořádku a nemá žádný problém. Potíž byla v tom, jak ho vychovávali a že nerozuměli jeho chování a potřebám. Gabor Maté se tehdy s Gordonem Neufeldem spřátelil a nakonec spolu napsali dnes už klasickou knihu Držte si své děti. Právě Gordonova dcera Tamara, která šíří vývojový přístup svého otce, Gaborovi na pódiu v Lucerně sekundovala a rozváděla potřeby dětí a terapii hrou.

Na mnoha případech Gabor ukázal, že takřka všechny fyzické i duševní potíže jsou následkem obran a adaptací, které jsme si v dětství museli vytvořit, abychom necítili bolest, abychom neohrozili vztah s pečujícími osobami, abychom přežili. Mluvil o depresi coby symptomu toho, když jsme museli všechny své emoce a projevy potlačit, o rozdílu mezi zdravým a nezdravým hněvem, který je pozůstatkem minulosti, nemá žádnou úlohu, stupňuje se, poškozuje vztahy, a neodplyne. Také o studu a vině, pro které se v raném dětství rozhodne velká část z nás právě v důsledku přesvědčení, že je se mnou něco špatně, a nosíme si je hluboko uložené a ony nás sabotují. I o zavděčování, workoholismu, sebepoškozování a závislostech, coby mechanismech zvládání nesnesitelných pocitů a přesvědčení, co si nosíme uvnitř sebe.

O jednotě mysli a těla

Zdůrazňoval také jednotu mysli a těla, o níž věděly všechny tradiční domorodé kultury a již my v převládajícím paradigmatu materialismu vidět nechceme nebo nemůžeme. Poukázal na omezenost úhlu pohledu současné mainstreamové medicíny, neschopné zatím vidět zjevné propojení mezi myslí, emocemi a tělem, mezi nemocí a sociálním a emočním kontextem života člověka, ačkoli jej potvrzují nejnovější poznatky vývojové a lékařské vědy, neurobiologie a dalších vědních disciplín. Citoval i nejmenovaného vědce, který se mu svěřil, že zastávat se dnes na Harvardu jednoty mysli a těla znamená ohrozit svoji kariéru.

Gabor také mluvil jasně o tom, že mozek se vyvíjí už v lůně a v nejranějším dětství a že nejsou-li naplňovány emocionální potřeby dítěte, mozek nemá šanci se vyvinout zdravě a z nás nemohou vyrůst lidé spokojení a šťastní. Nemohou se zdravě vyvinout ty neurální obvody, které zajišťují, že se člověk cítí na tomto světě vítaný a považuje svět za bezpečné místo.

O uzdravování a princi Harrym

Protože podstatou lidské přirozenosti je být v nejhlubší plnosti a celosti a rozvíjet svůj potenciál, tak o tom je podle Gabora i uzdravování – o (znovu)nalézání celistvosti, o hojení té fragmentace, která vznikla traumatickým odpojením. Onu autenticitu, pravé, zdravé, přirozené já v sobě může najít každý, protože jsme ji neztratili, jen jsme se od ní odpojili. Když se nám dostane podpůrného a bezpečného prostředí, propojení s dalšími lidmi a odpovídající terapie, lze dosáhnout změn ve fungování mozku klidně i u seniorů – díky jeho neuroplasticitě.

Poukazoval také na paradox toho, že co se týče potřeb dětí a zdravého rodičovství, jsou na tom intuitivní znalosti a zvyky „primitivních“ kultur mnohem lépe než my ve vyspělé civilizaci, kde se rodiče řídí spoustou rad, jež jdou přímo proti potřebám malých dětí. Jako malí jsme to v nějaké podobě a míře zakusili snad všichni. Nikdo nás nezvedl, když jsme plakali, nechali nás brečet o samotě, dokud jsme neusnuli, nedovolili nám spát s nimi v posteli, byli otrávení, že zase něco chceme, okřikovali nás, hádali se nad naší postýlkou nebo dokonce s námi v náručí. Později na nás byli přísní, vzteklí, trestající, posílali nás na hanbu, dostávali jsme výprask, nebo s námi nemluvili, dokud jsme neodprosili. To všechno nám působilo neskutečnou emocionální bolest, kterou si nepamatujeme proto, že jsme se vypnuli, odpojili. Ale Gabor také zdůrazňuje, že mluvit o traumatu neznamená někoho obviňovat. Rodiče v dnešní kultuře si sami nesou rány ze svého dětství, snaží se, ale nevědí si rady, jsou vyčerpaní, jedou na výkon, sami trpí úzkostmi, depresemi, existenčním strachem, jsou frustrovaní a zmatení. Zasahuje se do přirozenosti porodů, matka je pak bez podpory na vše sama, schází komunita, přirozený „kmen“, který vždy poskytoval oporu.

Zmínil i svůj nedávný hluboký a otevřený terapeutický rozhovor s princem Harrym, za který sklidil v mainstreamu mnoho kritiky. Pousmál se nad tím, jak britská média napsala, že prý řekl, že se královská rodina chovala k dětem jako ke zvířatům. On ale poukazoval na úplný opak – že třeba slonice nebo krysy olizují své mládě hned po narození a že jsou všechna mláďata v neustálém fyzickém kontaktu. Na rozdíl od královské rodiny, kde byli chladní, nedotýkali se a neobjímali.

Fotogalerie z akce